Usadil se pod starý jasan, který se již po staletí majestátně tyčil uprostřed háje. Už jeho prapraděd k němu chodil a prováděl oběti, protože být knězem byla úloha prvorozených z jejich rodu. Zapálil před sebou malý oheň, který osvítil jeho postavu, byť tvář se stále utápěla ve stínu pod kápí. Jeho oděv, pokrytý runami a kostmi, nemohl dát nikomu důvod pochybovat o jeho poslání.

Hodil do ohně směs bylin, zatímco žádal Odina, Všeotce, aby mu propůjčil část své moudrosti a odhalil mu budoucnost jeho lidu. Seděl dlouho bez odezvy. Poté však kouř jako kdyby měnil barvu, věštcovy zorničky se rozšířily a on strnul - byl v magickém transu. A viděl...

Viděl moře, a potom pevninu, pokrytou rozlehlou plání. Tam se obraz zastavil. Jednu po druhé, zřel tváře statečných mužů, aniž by kohokoliv z nich poznal nebo si ho zapamatoval. Stáli proti sobě, chystajíce se k bitvě... obraz se zatemnil...

Země dychtivě pila jejich krev, zatímco jedni druhé bez milosti pobíjeli, každý věříc ve vítězství a snad i slávu. Ovšem vítězem byla Smrt, jejíž stín se vznášel nad bojištěm, aby se vždy na chvíli zastavila na místě, kde zrovna boj zuřil nejprudčeji... opět temnota...

Je noc, krkavci a havrani pojídají těla bojovníků, kteří se již nedozvědí o výsledku bitvy. Několik vlků sápalo jejich mrtvá těla, tahajíce jejich kusy do lesa, aby nasytili mladé. Valkýry odnášely poslední vybrané do Valhally. Měsíc celou scénu osvětloval mdlým světlem...

Oheň pohasl a obraz zmizel... A kněz zůstal sedět strnule dál, až do úsvitu, přemýšlejíc o tom, co spatřil. S těmito vědomostmi se vydal za konungrem Finnardem, jenž vyniká znalostí run...

.

Ukaž i ty, že máš v sobě kus severské síly a odhodlání! Nech se vtáhnout do historie a staň se členem Vikinského klanu!

Více informací najdete ZDE